V čem spočívá ohledání místa činu?

Dnešní článek zahajuje nový seriál týkající se kriminalistických metod. Popíšeme v něm techniky, které využívají policisté, kriminalističtí technici a detektivové během výkonu své práce. Jednotlivé texty budou vycházet v takovém pořadí, v jakém se dané úkony provádějí ve skutečnosti; začneme tedy ohledáním a zajištěním místa činu.

Dokonalý zločin, chápáno jako čin nezanechávající jakýkoliv důkaz, neexistuje. Každá lidská činnost vede ke vzniku nějakých stop. Mohou to být otisky prstů, otisk boty v blátu, sperma, epidermis, stopy slin, pach nebo vlákna z oblečení, ale také dojmy, jaké svým jednáním vyvoláme ve svědcích (pak mluvíme o stopách ve vědomí, tedy takových, které utkvěly v paměti svědků).

Dokonalý zločin neexistuje. Ale poměrně často, díky neopatrnosti prozkoumávajících místo činu zůstávají stopy opomenuty nebo dokonce zničeny a viník uniká spravedlnosti. V minulosti vzniklo mnoho nevysvětlených záhad, které zůstaly nevysvětlené jen proto, že se jim věnovali lidé, kteří neměli nic společného s kompetencí. Proto také současná kriminalistika zformulovala velmi přísná pravidla, podle kterých je nutné postupovat pro zajištění maximálního množství důkazů a zároveň pro zamezení jejich zničení.

Etapa příprav

Jak vzpadá ohledání místa činu

Pozitivní zajištění

Pozitivní zajištění místa činu jsou, nejjednodušeji řečeno, veškeré činnosti, které se provádějí na místě činu ještě před zahájením samotného ohledání, které má za cíl zabránit dalšímu poškození stop a zachránit lidský život. Pozitivním zajištěním tedy bude poskytnutí pomoci poškozenému a, pokud je to možné, jeho odvedení z místa činu, zneškodnění bomby, uhašení požáru nebo odpojení plynu. Za ideální situace se pozitivní zajištění vůbec nemusí provádět, v praxi se tomu ale často nedá vyhnout.

Negativní zajištění

Když už nastala nutnost zasáhnout do místa činu, je třeba ho náležitě zajistit před přístupem nepovolaných osob (např. ohrazením zátarasy nebo zamknutím dveří), před atmosférickými podmínkami a jinými faktory, které mohou negativně ovlivnit stav stop. I když teoreticky by mělo být zajištění provedeno na úplném začátku, provádějí se některé úkony zajištění během samotného ohledání (např. zavření okna, aby přes něj nepršelo, je možné teprve po podrobném vyfotografování jeho polohy a ujištění se, že na skle, rámu, parapetu atd. nejsou žádné podstatné stopy). Na druhé straně nás někdy podmínky mohou donutit rychle jednat dokonce i za cenu rizika znečištění, posunutí nebo jiného zásahu do důkazního materiálu (např. nutnost přikrýt nástroj zločinu jakoukoliv čistou nádobou, abychom ho ochránili před dešťovými nebo sněhovými srážkami nebo zakrytí ostatků, abychom je ochránili před počasím, hmyzem a zvířaty).

Jednoduché záležitosti vs komplikované záležitosti

Pravdou je, že některé záležitosti jsou výrazně komplikovanější, než jiné, naopak další jsou tak samozřejmé nebo triviální, že shromáždění důkazů je vlastně formalita. Schopnost správně vyhodnotit situaci je pro další postup klíčová. Kriminalistické ohledání ve své nejúplnější možné podobě je neslýchaně komplikované, dlouhodobé, zapojuje mnoho odborníků a stojí obrovské peníze. Na druhé straně úspory získané jen zběžným prozkoumáním místa činu se mohou ukázat být jen zdánlivé, když se samotná věc ukáže být mnohem komplikovanější a závažnější. Úkony pak bude nutné opakovat na kvalitativně mnohem slabším důkazním materiálu a za zapojení mnohem více odborníků.

Čtyři hlavní pravidla kriminalistického zkoumání a sedm zlatých otázek

Dobře provedené kriminalistické zkoumání by se mělo držet čtyř hlavních pravidel:

  1. Ohledání místa činu by mělo zafixovat stav, který jsme zastihli v okamžiku zahájení zkoumání.
  2. Ohledání místa řídí jedna osoba, jejíž pokyny se musí plnit; pouze takovéto rozdělení rolí zaručuje pořádek.
  3. Když se místo činu skládá jak z otevřené plochy, tak i budovy/místnosti, je nutné zahájit ohledání otevřenou plochou, venkovní ohledání musí být provedeno ve dne.
  4. Všechny úkony a objevené stopy musí být příslušně zdokumentovány.

A odpovědět na sedm tzv. zlatých otázek:

  • CO se stalo? Je to trestný čin, nehoda nebo možná sebevražda?
  • KDE k události došlo? Stalo se vše podstatné na jednom místě nebo na několika?
  • KDY k události došlo? Šlo o jednorázovou, opakovanou nebo v čase rozloženou událost?
  • JAK událost proběhla?
  • ČÍM byl čin spáchán? Jaké nástroje byly použity?
  • PROČ k události došlo? Jaké byly motivy pachatelů?
  • KDO byl pachatel?

Příprava na ohledání

Po zajištění místa činu je dalším úkonem správná příprava na důkladné zkoumání. V závislosti na významu a komplikovanosti záležitosti se tato etapa může omezit na rozhlédnutí se po místě činu a stanovení nejlepšího místa pro fotografování (např. při vloupání do sklepa a krádeži domácího vína), ale také může znamenat převléknutí se do speciální kombinézy omezující zanesení nečistot, výběr míst postavení stativu pro fotoaparát, rozestavení osvětlení, příprava speciální techniky a přivolání specialisty (např. na stopy krve). Během této etapy je nutné určit tzv. stálé referenční body, tedy charakteristické body, roviny nebo čáry, vůči nimž se později uvádí poloha objektů v dokumentaci.

Ohledání

Výběr metody ohledání

Jak vypadá zkoumání místa činu

V závislosti na situaci, na níž narazíme, se při provádění kriminalistického ohledání můžeme rozhodnout pro výběr jedné ze čtyř hlavních metod ohledání.

  • Objektivní metoda – spočívá v podrobném, systematickém a postupném prozkoumání celého místa činu v přesně určeném pořadí (např. od východní zdi k západní zdi). Je to nejdůkladnější z metod, která ovšem vyžaduje nejvíce času a pozornosti.
  • Subjektivní metoda – někdy je to tak, že na místě události nějaký objekt doslova bije do očí a vyžaduje okamžité jednání (např. ostatky, uprostřed pokoje ležící zakrvácený nůž nebo tajemné zavazadlo). Osoba provádějící ohledání se může rozhodnout nejdříve postarat o takovéto očividné stopy, což může na příklad umožnit zahájit pronásledování.
  • Metoda do středu – osoba provádějící ohledání začíná s průzkumem vytyčené oblasti a následně dorazí do středu, pohybuje se spirálovitě.
  • Metoda od středu – protiklad metody do středu. Ohledání začíná v centru místa činu, postupně rozšiřuje rozsah hledání: je do jisté míry podobná subjektivní metodě, protože právě osoba vedoucí vyšetřování rozhoduje, kde je „střed“.

V praxi se nejčastěji používají smíšené metody, oblíbené je také počáteční využití subjektivní metody za účelem rychlého zahájení operativních úkonů, a následně jeho doplnění objektivní metodou.

Fotodokumentace

Před zahájením jakýchkoliv aktivit je nutné místo důkladně vyfotografovat s dříve vyznačenými body umožňujícími maximálně věrnou reprodukci místa, jak jsme ho zastihli. Následně lze v rámci objevování jednotlivých stop tyto individuálně vyfotografovat, v rámci možností se zohledněním jejich polohy vůči referenčním bodům a vůči jiným důkazům.

Ohledání místa činu aneb získání důkazů

Některé důkazy jsou viditelné na první pohled. Na zemi ležící zakrvácený nůž nebo pistole, krvavé skvrny na zdi nebo tělo v posteli jsou dosti očividné. Ale co možná ne každý ví, podstatný je každý detail. Poloha zbraně, velikost, množství a vzhled skvrn – to vše může v sobě skrývat odpovědi na jednu ze sedmi zlatých otázek.

Stopy viditelné pouhým okem jsou tzv. makrostopy. Jinou, stejně důležitou kategorii stop tvoří mikrostopy, tedy ty, které se nedají vidět bez použití speciálních technik a nástrojů (i když pro zjednodušení např. vlasy, nezávisle na délce, jsou považovány za mikrostopy, a to i když jsou skvěle vidět i bez lupy). Mezi mikrostopy tedy patří otisky prstů, otisky jiných částí těla (např. rtů), některé biologické stopy (epidermis, drobné stopy krve…) nebo mikropoškození zařízení a nástrojů.

O samotných technikách objevování a zajišťování stop napíšeme v dalším článku seriálu.

Sestavování dokumentace

Ještě během ohledání místa je velmi podstatné sestavení dokumentace tak, aby se později dal bez pochybností reprodukovat vzhled a vlastnosti místa. Rozšířenou praxí je tedy, kromě pořizování, sestavení náčrtů různého druhu: obecných, situačních, speciálních (např. náčrt okna s otvory po kulkách). Pomohou také nahrávky všeho druhu, ať už audio nebo video (např. rozhovorů se svědky) a nakonec – poznámky sestavené na místě.

Shrnutí

Jak je vidět, správně provedené ohledání místa není vůbec jednoduché. To vlastně není překvapivé, kdyby bylo, kriminalistická školení by netrvala tak dlouho a nevyžadovala tak těžkou práci. A pokud si po přečtení textu výše myslíte, že na tom konec konců není nic komplikovaného, pak přijde studená sprcha: popis výše je silně zkrácený, a kriminalistické učebnice dokáží samotnému ohledání místa (bez shromažďování důkazů!) věnovat až několik set stran.

V další části popíšeme, jak vypadá shromažďování daktyloskopických stop, jak zachovat pach pachatele a proč jsou otisky rtů brány jako otisky prstů.

Dodaj komentarz

avatar
  Subscribe  
Upozornit na